Robert (CZ)

Ségra mi poslala video z nějaké akce americkýho fotbalu, kde se oba týmy domluvili a nechali nemocnýho kluka proběhnout hřiště a skórovat touchdown. Bylo to hezký. Těchle feelgood videí se na internetu válí dost, fakt je to moc pěkný, ale taky umělý a tak trochu podvod. My jednou udělali na počítačovým Doomu něco podobnýho, s tím rozdílem, že soupeř nic nepouštěl. Tohle je story o skutečným a vydřeným úspěchu.

Nejradši jsme měli mód CTF — Capture The Flag —, kde jsou dva týmy a kradou si vlajky. Princip je podobnej jako když si děcka čórují prapory vyrobený z triček na táborech, akorát že ve světě Dooma bylo k dispozici mnohem víc než rychlá svalová vlákna. Lítaly tu projektily z ultramoderních zbraní a oblast mezi oběma vlajkama byla zhruba půl minuty po začátku hry zaplavená těly a vnitřnostmi těch ubožáků, kteří selhali. Ale není to tak dramatický: když tě sejmou, prostě práskneš do mezerníku, maximálně to doprovodíš nějakou nadávkou, a zkusíš to znovu.

Ti lepší z nás hráli soukromý hry, kde se obvykle jelo tři na tři a byla nejen možnost, ale přímo nutnost, se sehrát a sladit taktiku do puntíku. Během let se — díky mnoha soutěživým hráčům — tahle tahle hra založená na jednoduchém principu namiř-a-vystřel stala taktickou bitvou. Ti horší hráči pak byli odsouzení k “public” hrám. Tam se to řezalo v počtu až osm na osm, ale daly se i najít nevybalancované zrůdnosti jako šest na dva. To znamenalo hodně soupeřů na zabití, ale minimum strategie.

A na těch public hrách býval dobrých šest hodin denně člověk jménem RobertK. Moc jsme o něm nevěděli, snad jen to, že podle vlajky u jména byl z Kanady a moc ho nezajímaly vlajky jako takové. Většinu času hrál svoji vlastní hru: většinu času se motal v nějakým rohu, náhodně střílel do stěn a psal nesmyslný výkřiky do chatu. Když zjistil, kde se na mapě nachází raketomet, vesele pro něj chodil aby se s ním pořád dokola rozpleskával o stěnu a když ten nebyl k dispozici, spokojil se se skákáním do lávy. Každou mapu tak končil s minusovýma bodama, to byl v podstatě zákon.

Mít Roberta v týmu znamenalo mít o hráče míň; možná i hůř, protože občas zacláněl, případně tě při zvlášť efektním skoku stáhl do té lávy s sebou. Jednou nebo dvakrát se za náma na chat zastavila Robertova mamka a ocenila, že tu má kamarády, že si s náma může hrát, že to nemají lehký, protože Robert je mentálně postiženej. Překvapivý? Ne. Smutný? Tragický! Z Roberta se pak stal v podstatě maskot, v tom nejlepším smyslu slova, a svým způsobem ikona. Když byl v týmu, fanoušci rapu vypnuli Cypress Hill a metalisti zase Slipknoty, aby se mohli fakt soustředit na hru. Už to nebylo o vyhrávání navzdory Robertovi; bylo to vyhrávat pro něj. A to znamenalo udělat svět o malinko veselejší.

Jednoho dne jsme byli po dlouhém tréninku naší repre — jo, v dvacet let starý hře byly i reprezentační zápasy, heh — a ještě jsme neměli dost a chtěli si trochu zastřílet. Tak jsme vlezli na ten public, kde Robert zrovna dělal všechny ty věci, co Roberta dělají, no… Robertem. Obklopili jsme ho naším týmem. Zhruba po půl hodině hry se na jedné mapě úplnou náhodou vymotal z vlastní základny a jal se prohledávat střed mapy, kde se odehrávala většina soubojů. Už to byl docela úlet. Pak si navíc na cestě k cizí vlajce prošel pěti nebo šesti “potkávačkama”, to je když se proti sobě se soupeřem utkáte hezky nablízko poté co jeden z vás vyběhl zpoza rohu. Taková situace obvykle končí tím, že ten pomalejší zhebne; a Robert byl nejpomalejší ze všech. Navíc držel jen základní pistolku, neschopnou napáchal větší škody.

Nějakým způsobem všechny tyhle střety přežil: ani jeden soupeř se netrefil a nikdo neměl zájem ho dorážet, protože jim došlo, „aha, to byl jenom Robert“. Konečně přiběhl k nepřátelské vlajce a vzal ji do ruky. Jestli se to stalo potřetí za jeho dosavadní život, tak je to moc, ale nebyl čas vychutnávat si pokořenou metu. Pokud se mu něco motalo v hlavě, pak tohle byl ten moment, kdy se to něco muselo roztočit na maximální výkon. Teď už nebyl zadrhnutej v koutě, kde mohl půlku hry zkoumat design nějakýho oblouku. Najednou byl ve světle reflektorů a všichni z druhé strany ho chtěli nemilosrdně zabít. Jen se dotknout cizí vlajky je necelá půlka práce, ještě je tu ta těžší část: přes krvelačný brokovnice protivníků ten hadr dopravit domů a stát se hrdinou.

Hrávali jsme vyhrocený zápasy na nože proti USA nebo Velká Británii, kde bylo hodně respektu a zdravé rivality. Taky jsme hráli proti Francouzům a Belgičanům, který jsme vyloženě nenáviděli a oni nás na oplátku nesnášeli. Být s něma ve stejné místnosti, místo na internetu, k Doomu by nedošlo; skončilo by to bitkou. Hrálo se o seriózní “bragging rights,” čumělo na nás třicet nebo padesát diváků a s náma to nic nedělalo, úplně v klidu. Ale teď a tady? Později jsme porovnávali, komu jak moc pumpoval adrenalin ve spáncích. Robert měl vlajku a my věděli, že je tu šance na něco výjimečnýho. Protože jsme byli s klukama sehraní, nikdo nemusel nic říkat. Během zlomku vteřiny se dalo všechno do pohybu. Všichni včetně obránců nechali toho, co dělají, a okamžitě se agresivně natlačili dopředu, aby kryli vlajkonoše s péčí, jakou tu nikdy nikdo jinej nezažil předtím, ani potom. Roberta zpátky domů doprovázela po zuby ozbrojená eskorta paniců, vytrénovaných k tomu, aby s čistou palebnou dráhou nikdy neminuli nepřítele. Mít Kennedy takovej doprovod v Dallasu, moderní dějiny by vypadaly jinak, to si teda pište.

A on uháněl. Protože se před tím výletem na cizí území vůbec nevybavil — protože proč by to dělal —, neměl u sebe žádné těžké zbraně. Takže když dvakrát nebo třikrát nazdařbůh vystřelil, moc škody by to neudělalo, i kdyby se náhodou trefil. To ale nevadilo, protože my mu zatím za zády dělali čistku ve stylu elitního komanda, představte si Jasona Bourna na steroidech a kokainu. Každá rána měla svůj důvod a všechny neomylně nacházely své cíle. Kdo zrovna přebíjel, ten kryl tenhle cenný náklad vlastním tělem a ochotně vystavoval svoje záda vstříc střelám nepřátel. Robert se v úzké chodbě mistrně vyhnul třem raketám prostě tak, že na ně vůbec nereagoval. Zatímco kohokoliv s reakčním časem pod dvě vteřiny a aspoň kouskem pudu sebezáchovy by nepochybně zareagoval na tu první a strhl by svůj směr přímo do té druhé; on ne.

Po tomhle majstrštyku už byl úspěch na dosah. Mezi nepravděpodobným vlajkonošem a naší základnou už nebyl jediný protivník, takže stačilo už jediný, ještě pět až sedm vteřin udržet kurz. Kdo ale Roberta znal, ten ještě neslavil, ještě zdaleka totiž nebylo vyhráno. Ale nebylo pochyb; byl to jeho životní závod. Nezavadil o jediný roh, ani jednou neodbočil špatně, nikde se nezasekl, aby tam další půldruhé minuty zaujatě zkoumal vzorek podlahy. Tentokrát ne. Nakonec se sedmi procentama zdraví konečně doběhl domů a zavěsil na 1:0 a nám se každýmu zvlášť — a přesto dohromady — spustil v hlavě vítěznej ohňostroj. Čert vem turnaje nebo reprezentační bitky s navoňenýma narcisama z Francie, tohle byl mimořádný moment hodný zapamatování, vychutnání, sdílení. I demoralizovaný soupeř to věděl, protože po tomhle se po zbytek zápasu nezmohl vůbec na nic. Tak už to chodí, když si uvědomíš, že seš jen tréninkovej kužel, umělá překážka na cestě kanadskýho kluka k nesmrtelnosti.

Robertův úprk ve stylu Houdiniho.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s