O mně

Jmenuji se Jakub Machata. Psaní mě vždycky bavilo. Potíž byla moje cílová skupina — žádná totiž nebyla. Do dnešního dne mám sklony k tomu držet se trochu stranou; v dětství to byl spíš životní styl než pouhá tendence. Když mi bylo 11, vytvořil jsem si ve Wordu vlastní noviny, které jsem plnil svými úvahami a špatnými názory o hokeji; úvahami a názory, které nikdo jiný nečetl. Ještě teď si živě vybavuji článek o prohře Buffala proti Dallas Stars v třetím prodloužení šestého finále Stanley Cupu v roce 1999. Pro fanoušky Sabres je to do dnešního dne mimořádně bolavá prohra, protože Hullův vítězný gól dost možná neměl vůbec platit. Nikdo nicméně nekonzultoval situaci s videorozhodčím a tak Dominik Hašek — hrdina mnoha mladých Čechů jako jsem byl já — ztratil šanci získat nejcennější pohár. To byl taky poslední článek, který jsem napsal. Ostatně, sezóna v tu chvíli byla u konce a nebylo o čem dalším podávat zprávy.

Nikdy jsem si nemohl stěžovat na nedostatek talentu. S čím jsem zápolil bylo rozvíjení talentu do skutečného umu a v těch vzácných případech, kdy se mi to podařilo, jsem věci nedotahoval do konce. To by bylo fajn, kdybych se necítil tak nenaplněně. V určitou chvíli jsem si přiznal, že si musím vybrat jedno, nebo druhé: buď se naučím žít se zranitelností, která patří k vytáhnutí věcí na světlo, aby je posoudili i ostatní, nebo se musím smířit s tím, že všechny ty super věci zůstanou navždy jen v mém šuplíku.

V roce 2019 jsem našel Jocko Willinka a jeho podcast. Ten mě dovedl k Jockovým knížkám o vedení lidí a týmů a hlavně k té nejdůležitější lekci ze všech: Krajní zodpovědnost. To změnilo všechno. Epizody, kde na židli pro hosta usedli psycholog a filozof Jordan B. Peterson nebo válečný veterán Travis Mills patří mezi první, které jsem slyšel. Zejména ta Millsova má i teď v mém srdci zvláštní místo. Travis přežil amputaci všech čtyř končetin, má obdivuhodný přístup, skvělé komedické načasování a jeho knihu, Tough As They Come, můžu jedině doporučit. Četl jsem hodně knížek od různých veteránů a žádná se ani nepřiblížila Millsovi v dobré náladě a humoru. Protože při výbuchu improvizované nálože byl tak hrozně zraněn, jde o docela temnou knížku. Humor v ní není docílen nějakými hláškami, ale schopnost autora bavit je i tak evidentní.

Byl jsem jaksepatří nadšený, když jsem Millsův obličej viděl na obálce knížky v místním obchodě: jeho příběh evidentně zaujal dost na to, aby byl přeložen. Protože jsem měl jen Kindle verzi a chtěl jsem, aby na mě tenhle inspirativní člověk shlížel z knihovny, tak jsem si tu knížku bez přemýšlení koupil i podruhé. Zklamání se dostavilo v podstatě okamžitě. Rychle mi došlo, že Travisova osobnost a kouzlo se do české verze nedostaly. Z nějakého důvodu ho tenhle překlad vyobrazil prostě jako zraněného veterána, hrdinu, jistě, ale nic o čem by se daly pět ódy. Vše, co dělalo Millse výjimečným, jeho charisma a ironické vyprávění — pryč. Moc jsem na tom nelpěl, radši jsem vzal do ruky Kindle a tu knížku si znovu přečetl v angličtině. Ale semínko bylo zaseto; tohle si rozhodně zasloužilo lepší překlad.

Na začátku roku 2021 jsem byl donucen opustit svoji druhou práci jako analytik NFL. Nebyl jsem z toho dvakrát nadšený, tuhle práci jsem miloval a držel jsem pozici, která tu předtím zkrátka nebyla — vytvořil jsem ji tím, že jsem prostě válel. Zároveň ale byly moje podzimy v posledních třech letech extrémně náročné, až tolik, že tříhodinový spánek jsem považoval za luxus. A protože jsme s manželkou čekali v dubnu miminko, vlastně ta novina, že firma byla prodána, nebyla nejhorší. Chtěl jsem tu být pro svého syna a teď se aspoň vytvořil prostor pro nadchnutí se něčím novým a zajímavým. „Jedny dveře se zavřou a druhé otevřou“ platí; i když je světová ekonomika v háji.

Za ty poslední roky jsem si uvědomil dvě věci: bavilo mě pracovat tvrdě, což bylo něco s čím jsem měl vždycky problém, a dokázal jsem se soustředit na jeden, třebaže nudný úkol po nelidský počet hodin. Když jsem teď měl najednou spoustu času navíc, rozhodl jsem se k dokončení projektu, který jsem začal v roce 2013. Tehdy jsem začal sbírat texty pro český vesmír na Typeracer.com — tahle webová stránka byla tím nejlepším místem pro soutěžení v rychlopsaní. Už měla několik neanglických vesmírů se skutečnými texty, ale ten český fungoval pouze na špatných překladech přes Google Translator. Rozhodl jsem se to změnit. A pak to nedotáhl. Jako vždycky.

Technicky vzato, ten úkol byl jednoduchý — nemusel jsem se učit nový jazyk nebo začít psát kód, abych to dal vše dohromady. Rozhodně to ale bylo časově náročné. Nešlo jen o sesbírání pár náhodných kousků textu: musely mít správnou délku, být zajímavé a smysluplné i přes vytržení z kontextu a být rozmanité jak co se týče zdrojů, tak žánrů. Navíc, každá položka u sebe měla mít uvedenou informaci o autorovi odcitovaného textu, odkud to pochází a její ISBN nebo ASIN kód. Když jsem otevřel ten starý dokument, abych pokračoval, kde jsem před osmi lety přestal, byl jsem v rozpacích; bylo tam jen třicet textů. To je ono? Nic moc projekt. Zároveň to ale byla šance ukázat rozdíl mezi mou současnou verzí a tou, která před lety nechala ten dokument hnít. Tentokrát jsem na to vlítl s plnou vervou a za tři týdny jsem tvůrcům Typeraceru prezentoval úhlednou Excelovskou tabulku s 1.037 texty v češtině a 702 texty ve slovenštině. A tak se z těch dvou staly dva největší neanglické vesmíry na webu, minimálně co do objemu textů.

Co mě hodně bavilo na tomhle sběru textů byly překlady nejlepších pasáží z mých oblíbených filmů. Když jsem měl hotovo, porovnával jsem svoje překlady s těmi v dabovaných verzích a všech verzích titulků, které pro daný film kdy byly vytvořené. Někdy se mi můj překlad zdál lepší, jindy jsem si dělal poznámky, protože někdo jiný našel elegantnější způsob, jak danou pasáž přeložit. Nezapomenutelných bylo dvacet minut, kdy jsem zápasil s jedinou citací z filmu Skrytá identita. Záleželo na tom vůbec? Nejspíš ne. Ale oblíbil jsem si celý proces; ty malé boje o repliky, jak nejlépe vyjádřit myšlenku za použití těch správných slov v přesně správném pořadí.

Křivka učení byla strmá. Téměř okamžitě jsem si uvědomil, že dokážu velmi rychle (psát skoro 130 slov za minutu pomáhá) přeložit zajímavé pasáže a podělit se o ně s mými neanglicky mluvícími kamarády. A tohle náhlé zalíbení v jazyku neplatilo jen o překladech: možná je moje vlastní schopnost psaní vybroušená aspoň natolik, abych konečně vytáhl svoje věci na světlo — aspoň trochu.

Já jsem chlap, kterej ti řekne, že některý chlapy mlátit můžeš, a některý ne. Tohle je chlap, kterýho bys možná mohl praštit, ale zároveň to skoro je chlap, kterýho nemůžeš praštit.